Když vás skolí úzkost
Napíšu vám něco hodně těžkého.
Víte co je to úzkost? Asi ano, protože každý z nás zažil občas úzkost nebo strach. Úzkost je vlastně strach bezdůvodně, z nejasné příčiny. Prostě máte strach z něčeho, co není, ale může být.
A teď si představte, že to máte nonstop. Strach, který vás užírá a vlastně ani pořádně nevíte proč, protože vám přece nic nechybí a máte všechno.
Je to něco, co bych nepřála nikomu na světě. Nechci se litovat, protože vím, že existují horší věci. Psychické problémy jsou v dnešním světě tak trošku (víc) tabu, ale proč?
My nemůžeme za to, že to potkalo zrovna nás. Stejně jako nikdo nemůže ať už za rýmu, chřipku nebo rakovinu. Myslím si, že tím trpí plno lidí a bojíme se o tom mluvit, čímž se vlastně náš strach ještě více prohlubuje.
Doufám, že tímto článkem vám to pomůžu aspoň trochu pochopit.
V jedné mojí chvíli, kdy jsem říkala, že už takto dál nemůžu, že za to nemůžu, že chci být vpohodě, normálně fungovat a nic neřešit, mi můj přítel řekl hezkou věc:
"Já vím. Já taky nemůžu za to, že mám rýmu."
Sice to zní lehce komicky, ale na srdíčku to zahřálo. A je to tak.
Když to přijde je to děs. Mnohdy vám úzkost ani nedovolí normálně fungovat.
V tu chvíli máte prostě pocit, že každou vteřinou umřete, omdlíte nebo se zblázníte
a to nekecám, přesně tak to v tu chvíli vnímáte.
Cítíte se jakoby mimo tělo, připadáte si za mlhou, potíte se, vnitřně třesete, nohy vás nenesou, necítíte končetiny nebo v nich máte neskutečné napětí, prochází vámi chlad nebo horko, v těle máte nesnesitelné napětí, nemáte chuť k jídlu a nejíte, nechce se vám mluvit a jste stručne řečeno úplně mimo. Může vám bušit srdce, špatně se dýchat, cítit křeč kolem pusy, svírat na hrudi nebo je vám špatně, zvracíte a máte průjem.
U každého se projevuje různě a nejhorší je, že i u vás. Když si myslíte, že už to máte pod kontrolou, znáte ji a jste připraveni, tak vás hodně rychle vyvede z omylu a udeří novými příznaky a zase vás dostane.
Jediné co si v tu chvíli přejete je to, aby to už konečně zmizelo a vy jste mohli být a žít vpohodě. Jste na sebe naštvaní. Nadáváte si proč se vám to děje. Nedává vám to žádný racionální smysl. Máte pocit, že jste úplně k ničemu. A nechápete proč se vám to děje, když nemáte důvod. Říkáte si, že na to vlastně ani nemáte nárok.
A všechny ty myšlenky vás užírají.
Nic vám nedává smysl. Nic nedokážete dělat. V tu chvíli je nepředstavitelné cokoliv dělat a i taková obyčejná procházka je nadlidský výkon. Máte o sebe strach a obavy jak vůbec zvládnete běžný život. Nedokážete vnímat ani myslet. Připadáte si, že se každou chvíli zblázníte. Říkáte si, že už stačilo, že víc už nezvládnete. Trápí vás, co si řeknou ostatní a nejvíc to, že trápíte své blízké. Váš mozek nedokáže vypnout, pořád v něm běží myšlenky a obavy.
Z toho všeho jste, zcela logicky, neskutečně unaveni. Už nemůžete a jste naprosto vyčerpaní. A když to přejde, tak se zase objeví obavy, že se to vrátí.
A celé je to vlastně jeden velký začarovaný kruh.
A to všechno je jen ve vás vevnitř, navenek působíte, že se vůbec nic neděje. Pak často působí, že si vymýšlíme a že nám nic není. Někdo dokonce vaše potíže zlehčuje a považuje vás za slabochy a lenochy. A tím je vám samozřejmě ještě hůř. Já vím, že heslo "kdo nezažil, nepochopí" platí, ale aspoň se o to pokusme. A vy, co se vám to děje, nebojte se říct si o pomoc. Nejste slaboši, ale naopak - jste silní. To jen život zkouší, co všechno vydržíte.
A nezapomeňte - vždycky to přejde!